Příběh rodu Ráčků

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
\\
==== ZBRASLAV U BRNA ====

//...[[raabs|asi bylo i něco dřív, i když netušíme, co]]...//

Ve 13. století se objevují zprávy o Zbraslavi v zemských moravských deskách, a to ve věcech majetkoprávních, církevních, poddanských a generačních týkající se mocného rodu pánů ze Zbraslavi a Kunštátu. Boček z Obřan, syn Heralta ze Zbraslavi, odkázal v roce 1255 klášteru žďárskému les u Zbraslavě. Další synem byl Mikuláš ze Zbraslavě; od něho pocházeli potomní vládykové ze Zbraslavě, daroval roku 1334 svůj díl klášteru cisterciáček na Starém Brně. Starobrněnský klášter pak získal ještě další díly. Druhá část obce patřila klášteru v Oslavanech.

=== PÁNI ZE ZBRASLAVI ===

Zbraslavský hrad se v písemných pramenech vůbec nevyskytuje. Je znám pouze z predikátů osobností rodu, z jejíž jedné větve se stali páni z Kunštátu a Poděbrad. Jako první je zmiňován mezi lety 1222 a 1240 Gerhard ze Zbraslavi, poté jeho synové Smil, Boček, Kuna a Mikul. Posledně jmenovaný nebyl oproti svým sourozencům veřejně činný a zůstal na Zbraslavi. 

{{:gerhard_strom.jpg|Gerhard strom}}

Boček, psaný z Jaroslavic a ze Zbraslavi, někdy také z Obřan, nastoupil brzy do služby moravského markraběte Přemysla (nejmladšího syna Přemysla Otakara I.), král Václav I. jej jmenoval maršálkem a následně roku 1238 znojemským purkrabím. Ve službách jeho synovce, Přemysla Otakara II., se stal roku 1252 také purkrabím hradu Perneka. Listinně zmiňovaný je mezi lety 1232 a 1255, kdy v prosinci, krátce po sepsání své závěti a  zemřel. Za ženu si vzal Eufémii, dceru velmože Přibyslava z Křižanova, která zdědila rozsáhlé statky. Boček tak získal Křižanov a moravskou část Vysočiny i statky na jižní Moravě. Bočkovi se také podařily získat statky východně od Brna, mezi něž patřila ves Obřany, kde později založil jeho syn stejnojmenný hrad. V Jaroslavicích je roku 1255 poprvé listinně doložen hrad. Boček též završil aktivitu svého tchána a založil cisterciácký klášter ve Žďáru. Krátdce před svou smrtí se Boček z Perneka s bratřími zúčastnili na přelomu let 1254 a 1255 první křížové výpravy Přemysla Otakara II. do Pruska (Zdroj: Jiří Knap: Křížové výpravy Přemysla Otakara II. do Prus V kontextu dobového vnímání a moderní historiografie. Brno 2007.). Je možné, že Boček zemřel předčasně právě v souvislosti s touto výpravou, nicméně Přemysl Otakar II. je již v druhé půlce února roku 1255 dosvědčen v Brně, případné Bočkovo zranění či nemoc by muselo mít jenom velmi pozvolný průběh.

Boček po sobě zanechal dva syny a jednu dceru. Syn Smil zemřel v mladém věku. Byl sice zasnouben, ale neoženil se a neměl žádné potomky. Bočkovo panství tedy zdědil jeho mladší syn Gerhard ze Zbraslavi a Obřan. Jediná Bočkova dcera Anežka byla dvakrát vdaná, poprvé si vzala Hruta, podruhé Vítka z Úpy. 

Gerhard (Bočkův mladší syn) se v roce 1278 účastnil bitvy na Moravském poli v řadách vojska českého krále Přemysla Otakara II., který v bitvě padl. Gerhard z Obřan začal odboj proti novému správci Moravy Albrechtu Saskému. V roce 1282 byl Gerhard i další odbojník Milota z Dědic zatčeni. V roce 1283 byli v souvislosti s návratem krále Václava II. z braniborské internace propuštěni. Za tuto činnost byl Gerhard z Obřan odměněn králem, když dostal roku 1285 či krátce předtím funkci moravského podkomořího. Zanedlouho byl však ze své funkce z neznámých důvodů sesazen. Zemřel roku 1291 a zanechal po sobě dva syny a dvě dcery. Jeho starší syn Boček ho přežil pouze o pět let a otcovy majetky převzal mladší syn Smil z Obřan. 

První písemná zmínka o Smilovi (Bočkův vnuk a Gerhardův mladší syn) pochází z roku 1303. Ten se ujal rodového majetku po smrti svého staršího a jediného bratra Bočka, který přežil otce pouze o pět let. V době po zavraždění krále Václava III., kdy došlo k rozbrojům, se Smil zapletl do vnitřních rozbrojů na Moravě a po nástupu Jana Lucemburského na český trůn se postavil na stranu jeho opozice. Po vojenském potlačení vzpoury se uchýlil pod ochranná křídla rakouského vévody a v rakouské emigraci roku 1312 nebo 1313 zemřel. Nezanechal mužských potomků a rod pánů z Obřan vymřel po meči. Jeho jediná dcera byla jeptiškou.

V roce 1300 nachází August Sedláček potomky Větším letopise Žďárském (FRB II 532) pospolu takto (děkuji za podporu MH při luštění Sedláčkova rukopisu): 

"//Gerhardus de castro Obersen / dictus cujus filius erat Botscho / Botscho pertui tres germanos / habuisse, quorum nomina sunt Zmi- / lo, Cuna, Nikolaus. Qui Carlo / genuit Botschonem, qui adhuc / (1300) estat atque duas natas. / Ungramus de Biztricz durerat / unam, altrea manet in Tischno- / wicz. / Vidi natum Nicolai / Pertus fratrum Zmilo de Strsi- / lecz bona multa habuit nullosque / natos; hic fundavit claustrum Zmi- / loheim. / Botscho de Eufemia habuit filiam / et duas natos, Zmilonem et Ger- / hardum; mortuus a. 1255 et / sepul. in Zar//" 

{{:1300_mikul1.png|AS_1300_strana1}}{{:1300_mikul2.png|AS_1300_strana2}}

S pomocí překladače Googlu to vypadá asi takto: "//Gerhard nazývaný dle hradu Obřan, jenž byl synem Bočka. Boček měl tři bratry, jejichž jména jsou  Smil, Kuna, Mikuláš. Boček měl ještě dvě sestry, jedna se provdala za Jimrama z Bystřice, druhá zůstává v Tišnově. Viz narození Mikuláše. Jeho bratr Smil ze Střílek měl velký majetek a žádné děti. Smil založil zdejší klášter. Boček měl z Eufémie dceru a dva syny, Smila a Gerharda. Zemřel roku 1255 a byl pohřben ve Žďáru.//"

Zápis pochází z roku 1300 z Většího letopisu Žďárského. V karotékách Augusta Sedláčka jsou katalogizována po řadě jména Gerharda z Kunštátu (ze Zbraslavi a Obřan), Boček z Kunštátu (ze Zbraslavi a Obřan, na Kunštátu sídlil Kuno a jeho potomci), Eufemie, Smil ze Střílek, Kuno, Mikuláš, Ungram z Bystřice (blíž hradu Pernštejna). 

Wikipedie uvádí úmrtí Jimrama I. před rokem 1253 a uvádí, že totožnost manželky není známá. Wikipedie uvádí jednu dceru Gerhardovu, Žofii/ Eufémii, za manžela jí připisuje Bohuše z Drahotuš, takto je zmiňována mezi lety 1278-1281. Počítám, že mnich, který byl u narození Mikuláše, se v rodinných poměrech zakladatele svého kláštera musel vyznat :) 

Druhá Bočkova sestra byla nejspíš v Tišnově v klášteře cisterciaček Porta coeli, založeném roku 1233 Konstancií Uherskou po smrti jejího chotě, Přemysla Otakara I. Královna vdova zde zřejmě dožila a po smrti roku 1240 byla, společně se synem, moravským markrabím Přemyslem, kterého o rok přežila, pochována. Boček (z Jevišovic, synovec Bočka, zakladatele Žďárského kláštera), znojemský kastelán, a (otec Bočka mladšího a bratr Bočka staršího) Kuna, maršálek, stvrzují podpisem listinu Dětřicha, biskupa olomouckého, z 15. listopadu 1291, se žádostí na krále Václava II. o podporu a hájení práv tišnovského kláštera.

Prvorozený Jimramův syn Fridrich se roku 1290 zapsal na univerzitu v Bologni, po studiích zůstal v Itálii, dostal se v Římě ke kurii, kde se jako člen minoritského řádu, stal papežským penitenciářem. Benedikt XI. jej dne 21. března 1304 jmenoval arcibiskupem v Rize. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno spory s řádem německých rytířů. Od roku 1325 žil až do své smrti r. 1341 ve věku kolem 80 let trvale u kurie v Avignonu. V Avignonu pobýval v letech 1318-1329 také pražský biskup Jan z Dražic, který se dostal do sporu s dominikány o jejich způsob provádění inkvizice, do Avignonu povolal papež, aby se očistil z obvinění, že chrání kacíře.

Jimramova vnučka, Fridrichova neteř Eufémie / Ofka, dcera Fridrichova bratra Archleba / Vojtěcha byla první známou abatyší v Doubravníku. Ve funkci ji nahradila Klára, dcera Štěpána z Pernštejna a tedy její praneteř.

Zbraslavští a Pernštejnští se sňatkem spříznili ještě o půl století později, za Jimrama Bořitu z Bystřice se provdala jedna z Kunových dcer (nicméně Jimram I. zemřel dle wiki před rokem 1253, a jediný další Jimram v rodině, Žofiin manžel je pramenně poprvé zmíněn roku 1293). Bystřice v té době patřila pánům z Medlova, přejmenovaných posléze po hradě Pernštejn, zmíněném poprvé roku 1285 v predikátu Štěpána, strýce Žofiina ženicha. 

V zápise ze 14. října 1334 nachází August Sedláček pečeť Mikuláše a řadí jej ke Kunštátským (ovšem Wiki v rozrodech Kunštátských žádného Mikula/áše neuvádí):

{{:1334_mikul_siegel.png|AS_1334_Mikul_pečeť}}

Zdroj si A. Sedláček značí jako L 57. Ke stejnému datu (14.10.1334) si zakládá lístek k Janovi z Lipé (třetímu synovi tehdejšího moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé), tady je ovšem jako zdroj uveden "CDM VII. 22,25", moravský diplomatář. A na straně dvaadvacáté sedmého dílu moravského diplomatáře se nachází - listina, kterou Mikuláš ze Zbraslavi daruje veškerý svůj majetek ve Zbraslavi klášteru cisterciaček na Starém Brně, který roku 1323 zakládala královna vdova Eliška Rejčka. Hned následujíccí listinou stvrzuje Eliška, Mikulášova choť, že s darem starobrněnským cisterciačkám souhlasí. 25. prosince téhož roku se sepisuje darovací listina Ludmily //von Wytra// témuž klášteru, svědčí jí mimo Jana z Lipé také Gerhard //von der Cvnstat//.  

Mikuláše de Braslaws "z Kunšátu" nachází August Sedláček ještě v roce 1354:

{{:1354_mikul_braslaw.png|AS_1354_Mikul_Braslaw}}

Moravský diplomatář nám na straně 225 prozrazuje: vdova Eliška 31. října 1354 stvrzuje, že jí nenáleží patronace nad farním kostelem ve Zbraslavi. 

V pramenech se dále objevují Mikulovi potomci, jako poslední jsou v roce 1358 uváděni Žibřid a Mikul. V roce 1385 je ještě zmíněn Racek ze Zbraslavi, jehož příslušnost k Gerhardovu rodu není zřejmá, byl však posledním, kdo na hradě sídlil. Jednalo se pravděpodobně o Racka z Horek, jemuž svůj díl Zbraslavě prodal roku 1374 Dětřich Firnaus z Dolních Dubů.

Majetek rodu pánů ze Zbraslavě se nesmyslnými dary církvi natolik zmenšil, že rod zchudl a jeho členové byli jen příslušníky stavu rytířského, nikoliv panského. Změnili posléze i přídomek a kromě erbovního znamení nebylo jiného svědectví, že jde tu o větev mocného rodu, který v našich národních dějinách měl takovou úlohu.

//...[[racice_vyskov|jak to bylo dál]]...//

{{ :zbraslav_erb.jpg?100 |zbraslavští}}

Před nedávnem byly elektronicky zpřístupněny archívy Augusta Sedláčka, v nichž se nachází i tento lístek:

{{:1183_gerhard_zbraslav.png|AS_1183_Gerhard ze Zbraslavi}}

Ve sbírce Codex Diplomaticus Bohemiae nacházíme na stranách 416 a 417 mezi svědky zakládající listiny kounického premonstrátského kláštera jméno //Gerhardus de Zbrazlau//. Dokument je hned pod pořadovým číslem 400. nadepsán: "(FALSUM S. XIV IN.)"

Co mě ještě velmi zajímá, je zdroj tohoto zápisu Augusta Sedláčka pocházející z roku 1407:

{{:mikulas_1497.jpg?200|Mikuláš_1497}}

Katalogizovány v kartotéce Augusta Sedláčka jsou Jan Boček z Kunštátu s predikátem z Valče a Mikuláš z Kunštátu - přitom v jiných generacích jsem si Mikuláše v rozrodu Zbraslavských nevšimla jinde, než mezi potomky Mikuláše z Račic..? Jako zdroj je uvedena zkratka "LCB VII 139". //Libri citationum et sententiarum// (knihy půhonné a nálezové), svazek VII., strana 139:

{{:lcbvii_139.png|LCB_VII_139}}

Žádný Mikuláš z Kunštátu, ale Mikuláš, opat Vilémovský.

Ovšem zajímavý je tento zápis neméně - nemohl být Mikuláš z rodu Zbraslavských opatem Vilémovským? Koncem 15. století se jednalo o formální titul, protože vilémovský klášter jako instituce ve skutečnosti existovala v Rajhradu. Podle čeho přisoudil August Sedláček Mikuláši přídomek "z Kunštátu"? Pečeť používali Račičtí totožnou s Kunštátskými. 

Všimněme si slovního obratu: "k kterémuž já lepší právo mám než on". V jakém směru mohla být obě práva srovnatelná? O tom nám napovídá následující sousloví: "jsa svědom, že jsú předkové moji za jeho držení Valcze tej fary v Valczi podávali..." Mikuláš, opat Vilémovský, se tedy odvolává na vlastní předky, kteří faru ve Valči drželi a faru buď jemu, Mikuláši, či jeho klášteru předali. A že tedy na ni nemá nárok Kunštát, který by ji v opačném případě, tedy pokud by nebyla darovaná Mikuláši, mohl dostat dědictvím..?

V půhonu se jedná o Valeč (Valč) v třebíčském okrese, ležící na trase z Račic do Zbraslavi, vzdálenou od Račic 14 km severoseverovýchodním směrem a zmíněnou listinně poprvé v devadesátých letech 13. století (v době, kdy užíval Mikulášův rod predikát po obou místech).

Roku 1517 je již zmiňován "Petr, opat benediktýnského kláštera ve Vilémově" (Zdroj: Monasterium, Benediktini Rajhrad, Charter 467).