Příběh rodu Ráčků

…určitě bylo i něco dřív, i když netušíme, co a je také možné, že máme začátek hledat v Obřanech…

Ve 13. století se objevují zprávy o Zbraslavi v zemských moravských deskách, a to ve věcech majetkoprávních, církevních, poddanských a generačních týkající se mocného rodu pánů ze Zbraslavi a Kunštátu. Boček z Obřan, syn Heralta ze Zbraslavi, odkázal v roce 1255 klášteru žďárskému les u Zbraslavě. Další synem byl Mikuláš ze Zbraslavě; od něho pocházeli potomní vládykové ze Zbraslavě, daroval roku 1334 svůj díl klášteru cisterciáček na Starém Brně. Starobrněnský klášter pak získal ještě další díly. Druhá část obce patřila klášteru v Oslavanech (Zdroj: zbraslavubrna.cz).

Zbraslavský hrad se v písemných pramenech vůbec nevyskytuje. Je znám pouze z predikátů osobností rodu, z jejíž jedné větve se stali páni z Kunštátu a Poděbrad. Jako první je zmiňován mezi lety 1222 a 1240 Gerhard ze Zbraslavi.

V elektronickém archívu Augusta Sedláčka se nachází tento lístek:

Ve sbírce Codex Diplomaticus Bohemiae nacházíme na stranách 416 a 417 mezi svědky zakládající listiny kounického premonstrátského kláštera jméno Gerhardus de Zbrazlau. Dokument, datovaný k roku 1183, je nadepsán: „(FALSUM S. XIV IN.)“

V karotékách Augusta Sedláčka jsou katalogizována po řadě jména Gerharda z Kunštátu, Boček z Kunštátu, Eufemie, Smil ze Střílek, Kuno, Mikuláš, Ungram z Bystřice (blíž hradu Pernštejna). Přiřazení všech příbuzných rodovému jménu z Kunštátu není v souladu se stávajícím usem, nicméně reflektuje skutečnost, že všechny rozrody druhé generace používaly totožný rodový znak.

A. Sedláček při svém zápisu čerpá z Většího letopisu Žďárského, který sepsal kolem roku 1300 mnich Jindřich, který byl již jako desetiletý se svým otcem přítomen stavbě kláštera, do kterého později vstoupil a ve kterém strávil většinu svého života (někdy koncem 60. let však z kláštera odešel a vrátil se nejspíš po dvaceti letech).

František Palacký překládá z originálu:„Boček měl prý tři bratry, jichž jména jsou Smil, Kuno a Mikuláš. Kuno měl syna jménem Bočka, který posud žije, pak dvě dcery; jednu si vzal za manželku pan Ingram z Bystřice a měl s ní syny; druhá jest jeptiškou v Tišnovicích. Tento Kuno založil zde potom špitál. Z dětí Mikulášových viděl jsou pouze jednoho syna; bylo-li jich více, nemohu říci. Třetí z bratrů byl Smil ze Střelic; ten maje dosti mnoho statků, ale nemaje žádných dětí ustanovil se na tom založiti Kristu klášter, což později nábožně počal za našich časů, i jmenuje klášter ten po sobě Smilnheim; prvé místo to slulo Vyšovice. Čtvrtý z bratrů byl sám pan Boček; jeho manželka byla paní Eufemie, ctnostmi všelikými zdobená, krásná na pohled, přívětivá a vlídná. Jak jsem dříve pověděl, porodila dceru a dva syny Smila a Gerharda.“

→ rozrod Bočka viz dále v části "Obřany u Brna"

Od Mikuláše, druhorozeného syna prapředka Gerharda ze Zbraslavi, pocházeli potomní vládykové ze Zbraslavě. Roku 1281 nacházíme na Zbraslavi Trojku, vdovu po Žibřidovi/Sigfridovi ze Zbraslavi a Račic. Vlastivěda moravská uvádí Mikulu ze Zbraslavi a Račic, syna Žibřida a Trojky, který roku 1318 daroval klášteru Oslavanskému podací kostelní ve Zbraslavi, ale až po smrti faráře.

→ další potomci prvního známého Mikuláše jsou jmenováni v části "Račice u Hrotovic"

Mikuláš daroval roku 1334 svůj díl klášteru cisterciáček na Starém Brně. V zápise ze 14. října 1334 nachází August Sedláček pečeť Mikuláše a řadí jej ke Kunštátským (podle současného stavu poznání Zbraslavským):

A. Sedláček čerpá z listiny, jíž Mikuláš ze Zbraslavi daruje veškerý svůj majetek ve Zbraslavi klášteru cisterciaček na Starém Brně, založeném roku 1323 královnou vdovou Eliškou Rejčkou. Hned následujíccí listinou, založenou v moravském diplomatáři, stvrzuje Eliška, Mikulášova choť, že s darem starobrněnským cisterciačkám souhlasí. 25. prosince téhož roku se sepisuje darovací listina Ludmily von Wytra témuž klášteru, svědčí jí mimo Jana z Lipé také Gerhard von der Cvnstat.

Mikuláše de Braslaws „z Kunšátu“ nachází August Sedláček jmenovaného ještě v roce 1354:

Moravský diplomatář nám na straně 225 prozrazuje: vdova Eliška 31. října 1354 stvrzuje, že jí nenáleží patronace nad farním kostelem ve Zbraslavi.

„V pramenech se dále objevují Mikulovi potomci, jako poslední jsou v roce 1358 uváděni Žibřid a Mikul. V roce 1385 je ještě zmíněn Racek ze Zbraslavi, jehož příslušnost k Gerhardovu rodu není zřejmá, byl však posledním, kdo na hradě sídlil.“ (Zdroj: zbraslavubrna.cz). Jednalo se pravděpodobně o Racka z Horek, jemuž svůj díl Zbraslavě prodal roku 1374 Dětřich Firnaus z Dolních Dubů, či o jeho potomka.

„Majetek rodu pánů ze Zbraslavě se nesmyslnými dary církvi natolik zmenšil, že rod zchudl a jeho členové byli jen příslušníky stavu rytířského, nikoliv panského. Změnili posléze i přídomek a kromě erbovního znamení nebylo jiného svědectví, že jde tu o větev mocného rodu, který v našich národních dějinách měl takovou úlohu.“ (Zdroj: zbraslavubrana.cz)

Je tu ještě jeden zápis z kartotéky Augusta Sedláčka vztahující se ke konci 15. století:

Katalogizovány v kartotéce Augusta Sedláčka jsou Jan Boček z Kunštátu s predikátem z Valče a Mikuláš z Kunštátu (opět můžeme nahradit predikátem ze Zbraslavi). Jako zdroj je uvedena zkratka „LCB VII 139“. Libri citationum et sententiarum (knihy půhonné a nálezové), svazek VII., strana 139:

Mikuláš z rodu Zbraslavských byl tedy opatem Vilémovským (koncem 15. století se jednalo o formální titul, protože vilémovský klášter jako instituce ve skutečnosti existovala v Rajhradu).

Z následujících slovních obratů: „k kterémuž já lepší právo mám než on“ a „jsa svědom, že jsú předkové moji za jeho držení Valcze tej fary v Valczi podávali…“ je zřejmé, že pokud by Mikulášovi předci faru ve Valči buď jemu, Mikuláši, či jeho klášteru nepředali, měl by na ni nárok Kunštát jakožto na dědictví. Mikuláš ze Zbraslavi a Račic, opat VIlémovský tedy neměl sourozence a nejbližší známý příbuzný v roce 1497 byl Jan Boček z Kunštátu.

V půhonu se jedná o Valeč (Valč) v třebíčském okrese, ležící na trase z Račic do Zbraslavi, vzdálenou od Račic 14 km severoseverovýchodním směrem a zmíněnou listinně poprvé v devadesátých letech 13. století (v době, kdy užíval Mikulášův rod predikát po obou místech).

Wikipedie: „První písemná zmínka o Smilovi pochází z roku 1237. Smil se stal blízkým spolupracovníkem moravského markraběte a pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II. Roku 1251 se Smil uvádí jako purkrabí na znojemském hradě, roku 1255 jako kastelán přerovský a purkrabí na hradě Brumov, po kterém se také někdy psal, i když nebyl jeho majetkem. V zemi rozvrácené nedávným kumánským vpádem byl důležitá obnova a zlepšení obrany. Smil vyvíjel činnost, která k tomu směřovala a stal se významnou osobností v upevňování obrany na moravsko-uherské hranici. Odměnou za své věrné služby obdržel od krále území po obou stranách Vizovických vrchů. Roku 1258 si mohl dovolit jako jeden z prvních šlechticů vystavět svůj vlastní hrad, kterým byly Střílky. Smil se účastnil mnoha vojenských tažení Přemysla Otakara II. Účastnil se kolonizačního procesu v moravském pohraničí, významně se podílel na zformování královského města Uherského Brodu. Zařadil se mezi nejproduktivnější šlechtické fundátory své doby. Protože stále neměl žádného potomka, vystavěl se souhlasem krále roku 1261 cisterciácký Klášter Smilheim u Vizovic, který vybavil velkým dílem svých statků. Naposledy se Smil objevil na listině Přemysla Otakara II. 14. října 1273. Jelikož zemřel bez potomků, připadl jeho majetek odúmrtí králi.“

Jedna Kunova dcera se provdala za Jimrama/Ungrama Bořitu z Bystřice. Prvorozený Jimramův syn Fridrich se roku 1290 zapsal na univerzitu v Bologni, po studiích zůstal v Itálii, dostal se v Římě ke kurii, kde se jako člen minoritského řádu, stal papežským penitenciářem. Benedikt XI. jej dne 21. března 1304 jmenoval arcibiskupem v Rize. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno spory s řádem německých rytířů. Od roku 1325 žil až do své smrti r. 1341 ve věku kolem 80 let trvale u kurie v Avignonu. V Avignonu pobýval v letech 1318-1329 také pražský biskup Jan z Dražic, který se dostal do sporu s dominikány o jejich způsob provádění inkvizice, do Avignonu povolal papež, aby se očistil z obvinění, že chrání kacíře.

Jimramova vnučka, Fridrichova neteř Eufémie / Ofka, dcera Fridrichova bratra Archleba / Vojtěcha byla první známou abatyší v Doubravníku. Ve funkci ji nahradila Klára, dcera Štěpána z Pernštejna a tedy její praneteř.

Druhá Kunova dcera byla v Tišnově v klášteře cisterciaček Porta coeli, založeném roku 1233 Konstancií Uherskou po smrti jejího chotě, Přemysla Otakara I. Královna vdova zde zřejmě dožila a po smrti roku 1240 byla, společně se synem, moravským markrabím Přemyslem, kterého o rok přežila, pochována. Boček (z Jevišovic, synovec Bočka, zakladatele Žďárského kláštera), znojemský kastelán, a (otec Bočka mladšího a bratr Bočka staršího) Kuna, maršálek, stvrzují podpisem listinu Dětřicha, biskupa olomouckého, z 15. listopadu 1291, se žádostí na krále Václava II. o podporu a hájení práv tišnovského kláštera.

…jak to bylo dál…