Příběh rodu Ráčků

…asi bylo i něco dřív, i když netušíme, co…

Ve 13. století se objevují zprávy o Zbraslavi v zemských moravských deskách, a to ve věcech majetkoprávních, církevních, poddanských a generačních týkající se mocného rodu pánů ze Zbraslavi a Kunštátu. Boček z Obřan, syn Heralta ze Zbraslavi, odkázal v roce 1255 klášteru žďárskému les u Zbraslavě. Další synem byl Mikuláš ze Zbraslavě; od něho pocházeli potomní vládykové ze Zbraslavě, daroval roku 1334 svůj díl klášteru cisterciáček na Starém Brně. Starobrněnský klášter pak získal ještě další díly. Druhá část obce patřila klášteru v Oslavanech.

Zbraslavský hrad se v písemných pramenech vůbec nevyskytuje. Je znám pouze z predikátů osobností rodu, z jejíž jedné větve se stali páni z Kunštátu a Poděbrad. Jako první je zmiňován mezi lety 1222 a 1240 Gerhard ze Zbraslavi, poté jeho synové Smil, Boček, Kuna a Mikul. Posledně jmenovaný nebyl oproti svým sourozencům veřejně činný a zůstal na Zbraslavi.

V roce 1300 nachází August Sedláček potomky Větším letopise Žďárském (FRB II 532) pospolu takto (děkuji za podporu MH při luštění Sedláčkova rukopisu):

„Gerhardus de castro Obersen / dictus cujus filius erat Botscho / Botscho pertui tres germanos / habuisse, quorum nomina sunt Zmi- / lo, Cuna, Nikolaus. Qui Carlo / genuit Botschonem, qui adhuc / (1300) estat atque duas natas. / Ungramus de Biztricz durerat / unam, altrea manet in Tischno- / wicz. / Vidi natum Nicolai / Pertus fratrum Zmilo de Strsi- / lecz bona multa habuit nullosque / natos; hic fundavit claustrum Zmi- / loheim. / Botscho de Eufemia habuit filiam / et duas natos, Zmilonem et Ger- / hardum; mortuus a. 1255 et / sepul. in Zar“

V karotékách Augusta Sedláčka jsou katalogizována po řadě jména Gerharda z Kunštátu, Boček z Kunštátu, Eufemie, Smil ze Střílek, Kuno, Mikuláš, Ungram z Bystřice (blíž hradu Pernštejna).

S pomocí překladače Googlu to vypadá asi takto: „Gerhard nazývaný dle hradu Obřan, jenž byl synem Bočka. Boček měl tři bratry, jejichž jména jsou Smil, Kuna, Mikul. Boček měl ještě dvě sestry, jedna se provdala za Jimrama z Bystřice, druhá zůstává v Tišnově. Viděl jsem syna Mikulova. Jeho bratr Smil ze Střílek měl velký majetek a žádné děti. Smil založil zdejší klášter. Boček měl z Eufémie dceru a dva syny, Smila a Gerharda. Zemřel roku 1255 a byl pohřben ve Žďáru.“

František Palacký překládá z originálu:„Boček měl prý tři bratry, jichž jména jsou Smil, Kuno a Mikuláš. Kuno měl syna jménem Bočka, který posud žije, pak dvě dcery; jednu si vzal za manželku pan Ingram z Bystřice a měl s ní syny; druhá jest jeptiškou v Tišnovicích. Tento Kuno založil zde potom špitál. Z dětí Mikulášových viděl jsou pouze jednoho syna; bylo-li jich více, nemohu říci. Třetí z bratrů byl Smil ze Střelic; ten maje dosti mnoho statků, ale nemaje žádných dětí ustanovil se na tom založiti Kristu klášter, což později nábožně počal za našich časů, i jmenuje klášter ten po sobě Smilnheim; prvé místo to slulo Vyšovice. Čtvrtý z bratrů byl sám pan Boček; jeho manželka byla paní Eufemie, ctvnostmi všelikými zdobená, krásná na pohled, přívětivá a vlídná. Jak jsem dříve pověděl, porodila dceru a dva syny Smila a Gerharda.“

Druhá Kunova dcera byla v Tišnově v klášteře cisterciaček Porta coeli, založeném roku 1233 Konstancií Uherskou po smrti jejího chotě, Přemysla Otakara I. Královna vdova zde zřejmě dožila a po smrti roku 1240 byla, společně se synem, moravským markrabím Přemyslem, kterého o rok přežila, pochována. Boček (z Jevišovic, synovec Bočka, zakladatele Žďárského kláštera), znojemský kastelán, a (otec Bočka mladšího a bratr Bočka staršího) Kuna, maršálek, stvrzují podpisem listinu Dětřicha, biskupa olomouckého, z 15. listopadu 1291, se žádostí na krále Václava II. o podporu a hájení práv tišnovského kláštera.

Prvorozený Jimramův syn Fridrich se roku 1290 zapsal na univerzitu v Bologni, po studiích zůstal v Itálii, dostal se v Římě ke kurii, kde se jako člen minoritského řádu, stal papežským penitenciářem. Benedikt XI. jej dne 21. března 1304 jmenoval arcibiskupem v Rize. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno spory s řádem německých rytířů. Od roku 1325 žil až do své smrti r. 1341 ve věku kolem 80 let trvale u kurie v Avignonu. V Avignonu pobýval v letech 1318-1329 také pražský biskup Jan z Dražic, který se dostal do sporu s dominikány o jejich způsob provádění inkvizice, do Avignonu povolal papež, aby se očistil z obvinění, že chrání kacíře.

Jimramova vnučka, Fridrichova neteř Eufémie / Ofka, dcera Fridrichova bratra Archleba / Vojtěcha byla první známou abatyší v Doubravníku. Ve funkci ji nahradila Klára, dcera Štěpána z Pernštejna a tedy její praneteř.

V zápise ze 14. října 1334 nachází August Sedláček pečeť Mikuláše a řadí jej ke Kunštátským (ovšem Wiki v rozrodech Kunštátských žádného Mikula/áše neuvádí):

Zdroj si A. Sedláček značí jako L 57. Ke stejnému datu (14.10.1334) si zakládá lístek k Janovi z Lipé (třetímu synovi tehdejšího moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé), tady je ovšem jako zdroj uveden „CDM VII. 22,25“, moravský diplomatář. A na straně dvaadvacáté sedmého dílu moravského diplomatáře se nachází - listina, kterou Mikuláš ze Zbraslavi daruje veškerý svůj majetek ve Zbraslavi klášteru cisterciaček na Starém Brně, který roku 1323 zakládala královna vdova Eliška Rejčka. Hned následujíccí listinou stvrzuje Eliška, Mikulášova choť, že s darem starobrněnským cisterciačkám souhlasí. 25. prosince téhož roku se sepisuje darovací listina Ludmily von Wytra témuž klášteru, svědčí jí mimo Jana z Lipé také Gerhard von der Cvnstat.

Mikuláše de Braslaws „z Kunšátu“ nachází August Sedláček ještě v roce 1354:

Moravský diplomatář nám na straně 225 prozrazuje: vdova Eliška 31. října 1354 stvrzuje, že jí nenáleží patronace nad farním kostelem ve Zbraslavi.

V pramenech se dále objevují Mikulovi potomci, jako poslední jsou v roce 1358 uváděni Žibřid a Mikul. V roce 1385 je ještě zmíněn Racek ze Zbraslavi, jehož příslušnost k Gerhardovu rodu není zřejmá, byl však posledním, kdo na hradě sídlil. Jednalo se pravděpodobně o Racka z Horek, jemuž svůj díl Zbraslavě prodal roku 1374 Dětřich Firnaus z Dolních Dubů.

Majetek rodu pánů ze Zbraslavě se nesmyslnými dary církvi natolik zmenšil, že rod zchudl a jeho členové byli jen příslušníky stavu rytířského, nikoliv panského. Změnili posléze i přídomek a kromě erbovního znamení nebylo jiného svědectví, že jde tu o větev mocného rodu, který v našich národních dějinách měl takovou úlohu.

…jak to bylo dál…

Před nedávnem byly elektronicky zpřístupněny archívy Augusta Sedláčka, v nichž se nachází i tento lístek:

Ve sbírce Codex Diplomaticus Bohemiae nacházíme na stranách 416 a 417 mezi svědky zakládající listiny kounického premonstrátského kláštera jméno Gerhardus de Zbrazlau. Dokument je hned pod pořadovým číslem 400. nadepsán: „(FALSUM S. XIV IN.)“

Co mě ještě velmi zajímá, je zdroj tohoto zápisu Augusta Sedláčka pocházející z roku 1407:

Katalogizovány v kartotéce Augusta Sedláčka jsou Jan Boček z Kunštátu s predikátem z Valče a Mikuláš z Kunštátu - přitom v jiných generacích jsem si Mikuláše v rozrodu Zbraslavských nevšimla jinde, než mezi potomky Mikuláše z Račic..? Jako zdroj je uvedena zkratka „LCB VII 139“. Libri citationum et sententiarum (knihy půhonné a nálezové), svazek VII., strana 139:

Žádný Mikuláš z Kunštátu, ale Mikuláš, opat Vilémovský.

Ovšem zajímavý je tento zápis neméně - nemohl být Mikuláš z rodu Zbraslavských opatem Vilémovským? Koncem 15. století se jednalo o formální titul, protože vilémovský klášter jako instituce ve skutečnosti existovala v Rajhradu. Podle čeho přisoudil August Sedláček Mikuláši přídomek „z Kunštátu“? Pečeť používali Račičtí totožnou s Kunštátskými.

Všimněme si slovního obratu: „k kterémuž já lepší právo mám než on“. V jakém směru mohla být obě práva srovnatelná? O tom nám napovídá následující sousloví: „jsa svědom, že jsú předkové moji za jeho držení Valcze tej fary v Valczi podávali…“ Mikuláš, opat Vilémovský, se tedy odvolává na vlastní předky, kteří faru ve Valči drželi a faru buď jemu, Mikuláši, či jeho klášteru předali. A že tedy na ni nemá nárok Kunštát, který by ji v opačném případě, tedy pokud by nebyla darovaná Mikuláši, mohl dostat dědictvím..?

V půhonu se jedná o Valeč (Valč) v třebíčském okrese, ležící na trase z Račic do Zbraslavi, vzdálenou od Račic 14 km severoseverovýchodním směrem a zmíněnou listinně poprvé v devadesátých letech 13. století (v době, kdy užíval Mikulášův rod predikát po obou místech).

Roku 1517 je již zmiňován „Petr, opat benediktýnského kláštera ve Vilémově“ (Zdroj: Monasterium, Benediktini Rajhrad, Charter 467).